Být dobrým koučem je dar a potkat dobrého kouče je štěstí. Přestože jsem byla přesvědčena, že koučování nepotřebuji, že umím řešit zdárně svoje situace, zvládat svůj "time", plánovat i plnit svůj business plán, vztahy... potkala jsem skvělého kouče a spíš ze zvědavosti s ním vyzkoušela několik koučovacích sezení. Po dvou měsících jsem byla mile překvapena.V průběhu koučování okamžitě odhalil moje zdánlivě neškodné slabé stránky, které se ukázaly být pro můj další zdárný osobní i profesní vývoj nezbytně nutnými řešit. Doposud jsem je shovívavě přehlížela a nyní obdržela návod, jak s nimi naložit. Věřte, že třeba letité odkládání začít znovu zpívat v pěveckém sboru, pro vás může mít velký význam. A můj kouč to poznal a vzal vážně. Díky němu už zpívám. A také se více se raduji. Potkat dobrého kouče je štěstí a proto vám vřele doporučuji profesionální, srozumitelný, laskavý, mužsky logický koučovací přístup Jiřího Pokorného, majitele Agentury Perseus!

Vzdělávání dospělých lidí pomocí koučinku, mentoringu, supervize a dalších metodik se dnes věnuje hodně firem a lidí.

Dá se to dokonce označit jako módní vlna. Být tedy něčím výjimečný je už prakticky nutnost. Naše konkurenční výhoda je především zkušenost – za 22 let naší existence na trhu jsme fyzicky pracovali s cca 10 tisíci lidmi, ať už ve firmách či se soukromými osobami. Nabízíme klientům poradenství v oblasti kariérové, emocionální, manažerské, obchodní a vztahové. Naší další výhodou je to, že máme vlastní originální školící programy s velkým rozsahem v podobě 80 témat. Často klient totiž přijde se zadáním, nicméně po úvodní analýze dojdeme k tomu, že řešení je nutné hledat v úplně jiných oblastech. K tomu je právě důležité, aby měl kouč vhled a dovednost skutečnou příčinu popsat a řešit. Například často k nám různé organizace posílají vyhořelé řídící pracovníky, abychom jim znovu obnovili psychickou sílu a vnitřní motivaci. A tady je na místě se podívat nejen na pracovní kariéru, ale i na to, jak fungují jeho soukromé vztahy, jak vypadá jeho emoční vzorec, přes který prožívá situace či na jaké úrovni je klientova sebeúcta, sebevědomí a sebeláska. Jsou i situace, kdy je potřebné, abychom sáhli i k netradičním formám vzdělávání – příkladem jsou třeba koučovací masky.

Já jsem typický představitel člověka, který potřebuje delší čas na vytýčení svojí pracovní a vlastně i lidské cesty

Do svých 26 let jsem vystřídal několik vysokých škol i zaměstnání – nic mě nenaplňovalo, v ničem jsem nevynikal. Až pak přišla nečekaná nabídka, začít jako obchodník ve firmě, která nabízela vzdělávání dospělých v manažerské a jazykové oblasti. A tam jsem se našel, postupně se stal vedoucím obchodního týmu a vzápětí si doplnil vzdělání (MBA). Odešel jsem z Plzně do Prahy a tam dostal nabídku pracovat pro jednu z největších firem, zabývající se výběrem a tréninkem středního a vyššího managementu. A logický poslední krok této mojí proměny byla myšlenka změny zaměstnance v podnikatele.

1. 9. 1997 jsem založil agenturu Perseus. Začátky jako u mnoha jiných byly drsné – v práci jsem byl první dva roky takřka pořád, musel jsem se naučit spoustu nových věcí. Moje očekávání (mohu říci teď po 22 letech) se nejen naplnilo, ale vlastně ho realita i v něčem překonala.

Podnikání mi dává především svobodu a finance – a hlavně pocit, že tvořím něco, co má přesah i pro jiné lidi. To je větší odměna než peníze – když vidíte radost člověka (nebo firmy), které jste vyvedli z nějakého začarovaného negativního kruhu. Ať už se ten kruh týkal financí, emocí, vedení lidí, obchodních výsledků nebo soukromých vztahů. Pyšný jsem také na to, že jsem dokázal firmu udržet dlouho – v tak turbulentním období, jaké budování kapitalismu v České republice představuje. A věc, na kterou jsem mimořádně hrdý jsou moje knihy. V roce 2004 jsem dostal od známého nakladatelství nabídku napsat knihu z mého oboru. Kývnul jsem – opět blahá nevědomost! Nicméně po roce psaní (kdy se ve mně střídaly všechny možné nálady) spatřila kniha světlo světa a dobře se i prodávala. Po ní přišly 3 další a určitě jako spisovatel ještě nekončím.

Myslím, že žádný univerzální a jednoduchý recept na úspěšné podnikání neexistuje. Jediné, co lze definovat, jsou některé základní faktory: nutné je mít zajímavý produkt, který lidé potřebují a není už jím trh přesycen. Dále je nezbytná dovednost umět podnikat, tedy schopnost hlídat náklady, schopnost najít prodejní kanály a mít velkou psychickou odolnost. A v neposlední řadě je (ať se nám to líbí či nelíbí) potřeba mít štěstí. Štěstí je o tom, abyste potkali správného člověka v ideálním okamžiku, udělat složité rozhodnutí dobře, nepotkat profesionální podvodníky či neplatiče.

A jak popsat konkurenci v oblasti vzdělávání dospělých? Je to branže jako každá jiná, má své hrdiny, řemeslníky i zoufalce. Jsou tu lidé, kteří jako 100 % profesionálové umí s klienty takřka zázračné proměny. Poznáte je většinou podle toho, že vás dlouhodobě (6–12 měsíců) jsou schopni vést k vysněnému cíli. Také je zde armáda lektorů, kteří dělají slušně své řemeslo, ale umí jen určitou úzkou specializaci a vlastně se vůbec nevyvíjejí. Typické je pro ně, že se po 2-3 sezeních vyčerpají a nemají co dalšího zákazníkovi nabídnout. A kategorie zoufalci? Koučování je móda, zkouší to dělat kdekdo. Další chybou jsou lidé, kteří si zaplatili koučovací měsíční výcvik za 50 000 Kč i více (tam jim namluví, že po absolvování jsou plně připraveni jít na klienta a suverénně si říci o sazbu 4 -5 000 Kč za hodinu). A následuje samozřejmě šok – první zkušenější klient pozná začátečníka a dá mu to drsně najevo.

Největší mínus dnešní doby je to, jak většina lidí velmi zanedbává různé úrovně vztahů. Málokdo má zdravě nastavený vtah sám k sobě – tedy vnímá reálně svoji hodnotu a má se zdravě rád. K tomu patří i to, že mnoho lidí nemá srovnané vztahy se svými rodiči (ať už žijí či nežijí, ať už jim v dětství udělali cokoliv…). A řetěz dále pokračuje: toto vše se přenáší do partnerského života, který opakovaně ztroskotává, nemá z čeho žít – v tom vyrůstají děti, které tento typ „jedovatých vztahů“ berou jako normu a žijí podle ní. Místo orientace na vztahy se velká část populace žene za penězi, majetkem, mocí.

Otázka vlivu člověka na vlastní život je věcná i vděčná. Krajní tvrzení, že člověk si za všechno může sám pokulhává a druhý extrém, že vše řídí osud také. Každý (a to v jakémkoli věku) má obrovskou možnost na sobě zapracovat, moderním slangem „se posunout.“ Ale současně v životě existují mocné neviditelné síly (např. geny po rodičích nebo kolektivní nevědomí – hlubinná složka naší psychiky, kde jsou emoční programy několika desítek generací našich předků, které nás i přes propast věků silně ovlivňují! Prostě osud versus my z hlediska vlivu na život je 50 % na 50 %. A teď se dostáváme k velkému plusu dnešní doby: oproti minulosti máme dnes mnohem lepší možnosti, jak pracovat s tou svojí polovinou vlivu na život. Existují výborní psychologové, koučové, mentoři, šamani a další, kteří skutečně, pokud chcete, pohnou s vaší realitou. A navíc to podporuje lavina zajímavých knížek, blogů, on-line kurzů a seminářů!

Různých vyžádaných i nevyžádaných rad jsem v životě dostal mnoho. Samozřejmě v každém životním období člověk tíhne k různým velkým slovům. Teď mi nejčastěji v hlavě běží dvě přísloví a jejich významové výklady. První je staré skandinávské, tak trochu vychází z chování pradávných Vikingů: „Co tě nezabije, pokusí se tě zabít znovu.“ Tedy je důležité věci dokončovat, nebýt spokojený, že se něco trochu zlepšilo a už to půjde samo. Nebezpečí v nás i kolem nás je hodně, znak dospělého člověka je postavit se mu a dotáhnout to celé do konce. Nebýt poloviční, nespokojit se s průměrem. A druhé, nyní pro mě zásadní úsloví je stará, česká, řeznická pravda: „Dokud čuník kvičí, ještě není konec.“ Což můžeme rozvést v názor, že dokud je i sebemenší naděje, tak je nutné se jí držet a bojovat…. A když prohraji, tak se vztyčenou hlavou, s pocitem, že jsem pro úspěch udělal všechno.

Teď zřejmě některé čtenáře těchto řádků nadzvihnu, nemohu ale jinak. Samozřejmě respektuji rozhodnutí některých lidí, že práce jim bude nahrazovat i jiné věci v životě a díky tomu v ní tráví 12 i 16 hodin denně. Nicméně zdravá norma je 8 hodin pracovat, 8 hodin spát a 8 hodin se věnovat vztahům a sobě. Na konzultacích mi každý týden sedí vystresovaní, vyhořelí lidé, kteří díky svému workoholismu už dlouho nezažívají pocity štěstí. Jejich fyzické i psychické zdraví křičí o pomoc a jejich nejbližší o jejich pozornost. A stojí opravdu mnoho úsilí klienta i kouče, aby z takového „kruhu hnusu“ se povedlo odejít. Můj pracovní den samozřejmě odpovídá tomu, co radím klientům: třetinu týdne pracuji, třetinu spím a třetinu buduji vztahy (včetně toho sám k sobě) a relaxuji.

Mít koníčky, kdy pravidelně člověk odkládá starosti a cítí jen radost, je skutečná nutnost. Zvlášť pro člověka, který se tolik zabývá myšlenkami a emocemi jiných lidí. Moje hobby číslo 1 je tanec – 15 let chodím pravidelně 2x týdně na taneční parket, kde mě trenéři učí jive, sambu, rumbu, bacchatu či tango. Když tancuji, nic mě nebolí, nic mě netrápí! Navíc v párovém tanci platí pořád původní role muže a ženy… Další koníček je poezie, z českých autorů hlavně Seifert a Halas, ze zahraničních Blake, Baudelaire („Nemůže létat, kdo se neřízl o báseň!“). Knih přečtu tak 5 za měsíc, je to pro mě nutná psychický potrava. Směs je to různorodá – psychologie, historie, detektivky atd. Kdybych měl říci jednu knihu, která mě hodně zasáhla, tak Gabriel Garcia Márquez: Sto roků samoty. A skvěle se také cítím, když jsem na jakékoliv stavbě, kterou vytvořil geniální architekt Jan Blažej Aichel Santini. Ten člověk je stovky let mrtvý, ale pořád silně komunikuje přes svá díla s námi v 21. století… Dobrý film jednou měsíčně je vlastně pro mě také jedna z forem psychohygieny. Najít dnes v kinosálech přes příval akčních dílek B charakteru něco dobrého je někdy nesnadný úkol. Ale jde to – silný byl Bohemian Rhapsody, teď se hodně těším na nového Tarantina: Tenkrát v Hollywoodu.

Jsem typický Blíženec, tedy taková renesanční osobnost, zajímá mě hodně osobností v mnoha různých kulturách a časových obdobích. Velmi mě oslovuje Artušovská legenda, o lidech je tam v podstatě všechno, je zvláštní, že se pořád nic nezměnilo… Mám rád židovskou kulturu, mentalitu tohoto národa, která dokáže mnoho století tak úspěšně žít a tvořit hodnoty přes obrovský tlak vnějšího světa. Stejně silné pouto cítím k indiánské kultuře severoamerických indiánů. Jejich pojetí víry, rodiny, role ženy a muže, hrdost a vazba na předky, vztah k přírodě či ke smrti je pro mě velkou inspirací. Tedy pokud mám říci, se kterými osobnostmi bych se rád setkal, tak uvedu: Tekumseh a Šílený kůň – indiánští náčelníci, C. G. Jung – psycholog, Merlin – čaroděj, kardinál Richelieu – francouzský státník 17. století, Josef Bican – český fotbalista, Lenka Krobotová – česká herečka a mnoho dalších. Je výborné, když někdo má talent, dře a současně má silnou vizi a nebojí se jít do rizika. Jak říká moje oblíbené rčení: „Lodě jsou nejbezpečnější v přístavu. Proto se ale lodě nestavějí!“